Cesta pro Rakiji
Před nějakou dobou jsem byl prostřednictvím CK Povoda v Chorvatsku na vodě. Na jedné zastávce nás provozovatel hodně „spartánského“ kempu přivítal welcome drinkem. Vlastnoručně vyrobenou rakijí, z více druhů peckovin pocházejících výhradně z jeho sadů. Lahoda. Něco málo jsem si odvezl, ale už došla a tak mě napadlo, že se tam na otočku stavím.

Plán je jasný
Michala jsem přemlouvat nemusel. Plán je jasný – vzít si na pátek volno, naložit mašiny a vyrazit už ve čtvrtek odpoledne po práci. Cíl výpravy je malý zapadlý kemp v Chorvatsku, v malebném údolí řeky Mrežnice, poblíž městečka Slunj. Snad tam ještě je a snad to najdu.

Čtvrtek
První noc je ještě na českém území v Mikulově. Cestu jsme volili tradičně přes Dačice. Vřele doporučuju. Úsek mezi Jindřichovým Hradcem a Dačicemi je super, tedy až na ten provoz ve čtvrtek odpoledne.Rychle ubytovat, honem do městečka na vínko a něco k jídlu. Několik sklenic vína na lačno, kebab z okénka a další sklenice vína. Ráno jsme oba celkem překvapený, že jsme OK.

Pátek
Naházeli jsme věci na mašiny, zastavili u krámu nakoupit sváču a pití, pak natankovat do plna a hurá do Rakous.Vymysleli jsme to tak, že Rakousko projedeme po dálnici až na Slovinské hranice. Ještě v Rakousku, pár km od hranic jsme si dali oběd u mekoše. Žádná sláva, moc to nevyhledávám, ale je to všude zhruba ve stejné kvalitě a za obvyklou cenu.Pak nás navigace celkem bez našeho úmyslu, navedla na dálnici do Slovinska. Bylo to celkem překvápko, měl jsem za to, že to mám nastavené po místních silnicích… Protože se nám nechtělo platit za ten kousek dálnice ve Slovinsku, otočili jsme to. Na přivaděči… „dva prsty do V na rakušáka co troubí“ a jede se hledat nějaký lesní přechod. 

Jedeme malebným údolím nějakého potoka, nebo spíš říčky, sem tam míjíme nafintěnou rakouskou farmu a kroutí se to a kroutí a najednou, za jednou zatáčkou, budka a tam velmi překvapený rakouský celník.  

Hraniční přechod
Spíš, než překvapený byl probuzený. No koukal opravdu jako z jara. Provoz tu zřejmě nebude příliš velký. Skoro si myslíme, že jsme mu přejezdem dvou vozidel prolomili denní normu.Mrknul na OP a mávnul rukou, po dalších pár metrech stejná budka, tam zase Slovinec. Ten už se stačil probudit, ale ani on se nepokoušel dělat cokoliv. Ani nemávnul rukou, spíš jen pokývnul hlavou, zřejmě usoudil, že když je to na rakouský straně OK, tak proč by to u něj mělo být jinak. Překvapení, nás čekalo až v lese v kopci nad přechodem. Železná opona hadr. Byla tam poměrně vysoká a celkem masivní ocelová brána, od ní do stran, někam do nekonečna se táhnul plot, ale pěknej. Brána byla naštěstí otevřená. Tak jsme ve Slovinsku. Zvláštní pocit… zvláštní. Přece jen se to člověku trošku vrací… vyrůstal jsem v době, kdy takový plot byl okolo celé naší krásné země… no to už je naštěstí pryč! Průjezd Slovinskem nestojí za řeč, tedy až na tři holky na kolech. Jedeme v zatáčkách a proti holka na kole, nic zvláštního, jela po své straně a u krajnice. Jedu dál a najednou další dvě. Ty byly ovšem v protisměru, taky u krajnice, ale u té mojí a obě vedle sebe. No hrklo ve mě, kdybych v té pravotočivé zatáčce trošku ležel, obě bych je sundal. Hlavou. I když jsme jeli celkem z volna, přece jen jsem ještě zvolnil… Pak začalo pršet.

Našli jsme to
Přejezd do Chorvatska už byl bez potíží. Jedeme dál, chvílema sluníčko a horko jako prase a chvílema trošku prší. No nepromoky zatím nechceme. Jen… ten jejich bílej asfalt klouže jako sviňa. Jak si tak přemýšlím nad tím, koho napadlo do asfaltu nasypat ten vápenec, co se časem vyhladí  a klouže jako dobytek, začalo mi vrtat hlavou, jak se do toho kempu v tomhle počasí vlastně dostaneme. Michal to v ten moment ještě nevěděl, ale já si dělal trošku starosti. Cesta tam není po asfaltu. No uvidíme. Ze vzpomínek jsem měl dojem, že je to úsek tak 500 metrů mezi poli, sem tam opuštěnej domek. Na závěr trošku z kopce dolů do kempu k řece. Snad nic složitého.

Offroad 
Realita byla hodně jiná. Jeli jsme po cestě rozmáčené deštěm, plné písku a kamenů skoro 6 km. Takový „tanec s vlky“… Honda CBF se silničním obutím Michelin PilotRoad 4 a offroad?Jeli jsme na jedničku, na dvojku, ale jeli jsme. Ale nějak dlouho sakra. Už jsem si myslel, že jsem to podělal, že jsem nás prostě zabloudil, když jsem konečně viděl ceduli a za ní sjezd. Ceduli – dřevěnou tabulku osekanou sekyrkou do špičky s nápisem „Robinzonsky kemp“ a sjezd, jako sjezd z kopce dolů, ne odpojovací pruh… Koukal jsem na ten krpál dolů a byla ve mně malá duše. Tohle chceme sjet? Stojíme tam vedle sebe, motorky bublají, voda na výfuku poprskává, koukáme na sebe… V komunikátoru ticho. Pak pokrčím rameny, tak jo, nahoru neulítnu a dole mě najdou. Jdu na to. Ve stoje, špičkou pravé nohy držím brzdu a nechávám těch 230 kg čisté váhy svého CBF pracovat mezi koleny… Jde to, ale je to docela rodeo. Ty ohlazené kameny velikosti lidského kolene, spolu s trávou a štěrkem se mnou hází ze strany na stranu, ale jde to. Michal to zvládá stejně. No jsme dole… Jiná cesta sem, ani odtud nevede, jestli nepřestane pršet netuším, jak se dostaneme pryč. Ty naše silniční „mišelíny“ na tomhle povrchu nemají fakt žádný grip 🙂 

Jsme na místě 
Mám strašnou radost, nejen, že jsme to našli, nejen, že jsme sem dojeli, ale hlavně, že to tu pořád funguje a že ten chlapík je tu taky. Tvář má stejně usměvavou jak si ho pamatuju a vítá nás jako staré kámoše.Takhle, úsměv mu trošku přimrznul, když jsme oba vjeli na stanovou loučku a oba jsme tam zapadli. Tak jasně, nemohlo to dopadnout v tomhle počasí jinak, ale v ten moment to ani jednoho z nás nenapadlo. Fakt inteligenti. Michal jel přede mnou a než mu to došlo, bylo hotovo. Oba jsme tam byli až po řetěz. Orali jsme to tam jako pluhem. Když jsem se tam od tud vydrápal,  říkal jsem si, že bude asi po úsměvu, ale on nevypadal, že by mu to nějak zvlášť vadilo. Prohlásil něco v tom smyslu, že až se vyleje řeka, bude to zase rovný. To zase mírně přimrznul úsměv nám… Koukáme na řeku, na mraky a na ten lavor co tady to údolí svírá a říkáme si, že jsme možná aspoň ty mašiny mohli nechat nahoře.

Robinzonský kemp

Úžasné místo, úplně jak kemp z mého mládí, místo sociálky čtyři latrýny, jeden kohoutek v přístřešku s vodou co je dobrá tak na opláchnutí. A to prostředí a ta šumící řeka…Správce má vychlazený pivko a dokonce český a ta rakije. Ta nejlepší Rakije

Sobota
Svítí sluníčko, to je velmi dobrá zpráva, v noci taky nepršelo, takže super.Dělám kafe a přemýšlíme, co teď. Zpět se nám ještě nechce. Žena moje je s dcerou a vnučkou v Zadaru. No tak se jedem vykoupat k moři ne? A tak jo. Věci necháváme v kempu a na lehko vyrážíme do Zadaru. Cesta je super, jen nás serou chorvati… jezdí po čáře uprostřed silnice… Jsme zvyklí jet ve formaci a tady to fakt nejde… tak jedeme jak dvě husy… za sebou.Z koupání nakonec nic není, protože se kazí počasí. Tak dáme s holkama oběd, pokecáme, ještě kafe před cestou a hurá zpět. Nakonec je z toho úplně parádní vyjížďka, sice je pod mrakem a občas jedeme po mokré silnici, ale nezmokli jsme. Krásných 350 km, půl tam a půl zpět, je tak akorát. Jen ty řidiči tady, to je pakáž. Ve Slunji nakupujeme zásoby, nějaký pivko a pak další terénní vložka.Když parkujeme motorky koukáme, že jsou strašně zaprasený od bláta a písku z té cesty. Vymýšlím provizorní wapku. Do víčka od petky jsem udělal malou dírku nožem, naplnil lahev vodou, našrouboval víčko… tý jo !!! Fakčí to na jedničku. Za chvilku jsou holky jak ze škatulky, zakrýváme je plachtou přesně ve chvíli, kdy začíná pršet.Večeře v přístřešku, pivínko, klábosíme, šumí řeka a déšť. Zíma není, naprostá pohoda.No zítra nás čeká docela štreka tak to neprotahujeme.

Neděle
Tak je to tady, nějakých 790 km před námi.Balíme, píšeme pozdrav do kempovní knihy, chvilku smlouváme o ceně Rakije a pak se s úsměvem loučíme. Dopadlo to, i s cenou za kemp, pro všechny zúčastněné uspokojivě. Ještě jsme z řeky naplnili každý dvě petky vody – wapky budou potřeba, cesta je pořád mokrá a vyrážíme.Zjistili jsme, že pro lehčí offroadek žádný enduro nepotřebuješ. Jen to obutí by bylo třeba lepší. Ale jinak v zásadě pohoda. Dobrý zjištění. Žádné současné cestovní enduro se mi nelíbí a moje CBF už má přece jen nějaký věk. Pro rozhodování, co koupit jiného je tahle zkušenost klíčová.Protože pokud nebudu vymýšlet cesty, kde nezahlédnu asfalt celý den, jinou mašinu nepotřebuju.Jdeme na to. Mokrý výjezd bez potíží, skáče to ze strany na stranu, sem tam hrábne, ale nahoře jsme raz dva.Při výjezdu na asfalt umýváme motorky wapkami a pak ještě zvažujeme, jestli obléknout nepromoky. Nevypadá to dobře. Rozhodujeme se, že zatím ne. Tak frčíme. 

Už po třiceti km oblékáme nepromoky poprvé. Prší, je mokro… V lesích u našeho oblíbeného přechodu jsem si v jedné zatáčce málem lehnul. Ten bílej asfalt je za mokra jako mejdlo…  Ach jo.Moc bych nedal za to, že v těch budkách, ti dva celníci žijou.  Při výjezdu z lesů vykouklo sluníčko a tak balíme nepromoky a cesta utěšeně ubíhá. Na rakouské dálnici, někde poblíž Gratzu, se zase zatáhlo. Koukáme na ty brutálně černé mraky a zvažujeme znovu navléknout nepromoky. Váháme, ani jednomu z nás se do toho znovu nechce. Míjíme dva motorkáře, co to na sebe na krajnici soukají. Pořádá váháme. Michal povídá, že počkáme na nějaký sjezd… Mraky se hrozivě blíží a když si v dálce všimneme té šedivé stěny zastavujeme v odstavném pruhu. Je to jak na vojně při poplachu. Fofrem do atombordelu. První kapky padají, když zapínám kombinézu, návleky na boty dávám už za deště. Sedáme na to, zařazujeme se do provozu a začalo to na plno. Tak to bylo o fous. Průtrž jako hovado. Jedeme v koloně, auta v pruzích okolo sebe jen tušíme, vidět nejsou. Z Michala před sebou vidím jen jeho koncové světlo. Ještě že ty Hondy tak šajněj. 

Celé Rakousko jsme absolvovali v nepromokách. Jedna zastávka na tankování, další na sváču a kafe. Blížíme se k hranicím a nádrže jsou skoro prázdný. Sjeli jsme z dálnice a říkáme si, že než dojedeme na hranice, někde dobereme.No nedobereme, je neděle večer a jedeme okolo vesniček a městeček, která jakoby už spala. Rakušáci…Pomalu se blížíme k hranici, na nádrž máme najeto 400km. Myslím, že jedeme už jen na výpary. Oba přemýšlíme, jak v neděli, v Rakousku, za soumraku seženeme někoho, aby s námi dojel někam koupit benzín do kanystru, který nemáme. A kam jako… Nakonec, jsme se dostali za čáru, tak tady už to hledání toho někoho s dobrou duší bude jednodušší, minimálně díky češtině. V době, kdy v nádrži určitě nemáme ani jeden z nás naprosto nic, vidíme logo Benzina, svítí a má otevřeno. No Čechy krásné, Čechy mé. Tankuju 19,2 do nádrže o objemu 19,5… fakt tam nebylo už vůbec nic. Michal je na tom stejně. Další celkem zajímavé zjištění je, že moje CBF 600 a Michalova CBF 1000, mají absolutně totožnou spotřebu. Další zábavný moment je, když si Michal všimne proudu vody, který vytéká odněkud z motorky…. Jeden by nevěřil, ale jízdou se nasbíralo někde pod nádrží takové vody, že slušným proudem vytékala asi deset minut.Kromě benzínu dáváme taky parasa v rohlíku a kafe. Dál pokračujeme už za tmy. Projíždíme Budějovice a přes Písek domů. Odsejpá to, silnice jsou prázdný. Pohoda.V Plzni jsme po desáté večer. Pozadí bolí, ale náladu máme dobrou. Byl to dobrodružný den a vlastně celý víkend.Super vejletík. Více takových. Více.