Dva kamarádi, dvě mašiny, jeden svět...

Czech G-Translator: English

Den 1 - vlak

Po příjezdu na nádraží krátká zastávka v kanceláři, kontrola a podpis nutných dokumentů a pak už mají posunovači připravený vagon. Jdeme na to.  

Upoutání motorek, jak se ukazuje, není žádný problém. I bez manuálu a rad každý chápe jak na to. Bohatě by stačily dva kurty, ale 4 jsou lepší a když už je vezeme... Nakonec, i přes ty čtyři kurty, máme skryté obavy. Snad to bude držet a ty naše holky tu cestu vydrží. Jak se ukázalo, byla to myšlenka, která nás provázela celou jízdou vlakem...

Ubytování v lůžkovém voze ČD je překvapivě komfortní. Součástí ceny lůžka je i snídaňový balíček. Umyvadlo s tekoucí vodou je vítaný bonus, ve který jsme ani nedoufali. Průvodčí měla v ledničce i nějaký to pivko a tak čekání na odjezd celkem uteklo. Nakonec jich bylo trochu víc a tak se spalo úplně samo.

Den 2

Ráno po probuzení jsme se shodli na tom, že nás oba občas budilo poměrně divoké cukání vlaku na výhybkách. Ne ani tak proto, že by to člověka vyloženě rušilo, ale spíš nás stále pronásledovaly myšlenky na to, jak kvality českých kolejí snášejí motorky a pochybnosti, jestli jsme to utáhli dost... 

V Košicích se ale přesvědčujeme že veškeré obavy byly zbytečné. Obě mašiny tam stály, jak jsme je v Praze opustili. Člověk skoro musel osušit slzu ze shledání. No tak ano, bylo to jen pár hodin, ale ten strach... No kdo to nechápe, ten to prostě nechápe, tečka. Každopádně hned nás šíbují na kolej s vykládací rampou a jdeme na to. Povolit a sbalit kurty, navěsit kufry, které jsme měli sebou ve vagonu a pak hajdy z vagonu na pevnou zemi.

Vyrážíme tedy z nádraží a vyprovázíme naší partu kolegů na cestě do Rumunska. Cesta letí naprosto bez komplikací a v Maďarsku se s nimi loučíme. Po dotankování totiž otáčíme na sever - směr Ukrajina. Je to spontánní nápad. Přijde nám super nevracet se na Slovensko stejnou cestou a navíc tím získáme další "zářez" na našich cestovatelských mapách. Jak vypečený nápad na zkratku to byl, poznáváme hned ve frontě na hranicích. Vlastně, v obou frontách na obou hranicích. Na vstupu na Ukrajinu, i na cestě z ní.

Co se týká překročení hranic s Ukrajinou, vloudila se malá komplikace s pasem. Mám sice platný pas, ale pro vstup na Ukrajinu musí být jeho platnost více, než dva měsíce. Když jsme se rozhodli, že to vezmeme přes Ukrajinu, zjistil jsem, že můj pas platí už jen měsíc. Rozhodnutí je jasné - riskneme to. Pojedu první a když mě nepustí, otočíme se oba a Schengenský prostor neopustíme.

Celou tu hodinku a půl čekání ve frontě na odbavení se mi to pořád honilo hlavou. Ale nakonec se nestalo vůbec nic. Slečna celník za okénkem se na mě mile usmála a platnost pasu neřešila. Možná jí pobavila moje ruština.  Pak proběhla krátká technická kontrola a tvorba "pasu" motocyklu. Když na tom vjedu na Ukrajinu, musím na tom taky z Ukrajiny odjet... No tak snad mi to tam neumře 🙂 

Cesta Ukrajinou proběhla... jak to říct, no, rychle. Užhorod je celkem zajímavé město. Nakonec jsme na Ukrajině  ujeli jen 36 km a... další čekání na hranicích, tedy nejprve před hranicí. Mají tam takovou závoru a do prostoru hranic to pouští po kouskách. Během čekání jsme si říkali, že jsme v tom Užhorodu mohli zůstat na noc. 
No neudělali jsme to.

Fronta byla fakt dlouhá a horko nesnesitelné, takže jsme mírně předjížděli. Probíhalo to v naprosté pohodě všichni nám udělali místo, páč věděli, že my dva je určitě nezdržíme. A pak jsme míjeli nějakou paní z Prahy. Ta byla horkem tak vysušená a vystresovaná, že na nás nehezky řvala. Ale tak řekla si své a jak se to pohlo, jeli jsme dál dopředu. 

Na výjezdu mě další usměvavá slečna celník v dalším okénku upozornila na datum platnosti mého pasu. Ten pohled byl všeříkající, ale štempl přistál,  úsměv a увидимся.

Pak jsem si počkali u další závory, naštěstí ve stínu autobusu, za závorou už jen rentgen a otázka celníka, jestli něco vezeme. Michalův komentář, že ničehož nic ho rozesmál. Další štempl a jsme tam. A i když nemůžeme říct, že jsme doma, oba cítíme, že to tak skoro je. Slovensko.

Rozhodli jsme se to dnes dotáhnout do kruhu a nocovat zase v Košicích. Není to úplně blízko, na Bookingu dohledáme ubytko a pak frčíme. Máme co dělat aby jsme to stihli. Monstrózní Spišský hrad míjíme a krásnou východoslovenskou krajinou dojíždíme do Košic, i s jednou zastávkou na tankování za tmy.

Den 3

Další den nás čeká cesta kouzelnou krajinou mezi Tatrami. Solidní cesty a nádherné výhledy nás uchvátily natolik, že se jen kocháme a jedeme a jedeme a vůbec nefotíme. Sem tam káplo, ale měli jsme štěstí. Večer zůstáváme v Bojnici. 

Den 5 - návrat

Cesta domů je vždycky taková zvláštní, ještě si to pořád člověk užívá, ale už ví, že za pár km je doma a celé je to minulostí. Dojeli jsme dobře, cesta od Dačic k Jindřichovu Hradci je velmi zábavná, ale nakonec jsme prostě dojeli domů. Úžasnej vejletík, úlet na Ukrajinu, který nedává ani s odstupem vůbec smysl, krásné cesty, zkušenost s motovlakem a spoustu legrace. 

Tak snad zase brzo... někam...